Očima matky Leničky:

Bojím se. Mojí malé holčičce, které jsou teprve 4 roky, asi srostly malé pysky na buchtičce. Vůbec nejdou dát od sebe, ale pod nimi cítím malou bouličku, takže doufám, že poštěváček má. Jsem si jistá, že při narození to měla normální. Je to moje chyba, já jsem to zanedbala a teď se kvůli tomu bude trápit ona, kvůli mé nepozornosti. Musím jí vzít ke gynekologovi, ale ne k mýmu, určitě k ženě. Chudák, jestli z toho bude mít trauma, tak za to můžu já. Ve městě otevřeli novou gynekologii, doktor je žena, a navíc se zaměřuje na děti. Zkusíme to tam nikoho jiného neznám. A jestli bude muset na operaci...

Hned druhý den jsme se vydaly na cestu. Když jsme vstoupily do čekárny, moje holčička ještě netušila, co jí čeká, navíc v čekárně to vypadalo spíše jako v pokojíčku ne u lékaře, všude bylo plbno hraček. Rvalo mi srdce, když se na mě moje holčička podívala těmy důveřivýma očima....Za chvíli přišla do čekárny velmi milá paní, a já jí řekla: ''Setřičko,atd...'' Jenomže ona se jenom usmála a řekla, že není sestřička, ale doktorka. To se mi zase jednou něco povedlo! I přes tento trapas jsem chtěla Leničku vzít dovnitř, ale doktorka mě zadržela. Prý není dobré, když je u vyšetření matka, a že mám počkat v čekárně. To mě opravdu velmi překvapilo, ale netroufla jsem si odporovat, byla to jediná gynekoložka široko daleko.Jenomže Lenička se zatím příšerně rozplakala. Paní doktorku to vůbec nezaskočilo, a pohotově ji vzala do náruče. Mě naprosto v klidu řekla, že nemám mít strach a ať si skočím dolů na kafe, bude to prý trvat 20-30 minut. Tím jsem byla opravdu zaskočená, co tam s ní chce proboha tak dlouhou dobu dělat? A proč se mě ani nezeptá, jaký máme problém. Otevřeně jsem jí všechno řekla, a odpověď byla prostá. Prý není nutné dítě dál stresovat, na vysvětlování bude čas později. A vlastně měla pravdu...

Bylo to opravdu zvláštní, ale když jsem se po dvaceti minutách vrátila, lenička zářila jako sluníčko a cucala jeden bonbon za druhým. Paní doktorka mi řekla, že už je vše v pořádku, naštěstí jsme přišli včas a nebyl potřeba větší zákrok. Dúlžité je jení buchtičku každý den dúkladně promázávat. Nakonec dodala, že Lenička nemá z vyšetření vůbec žádný špatný zážitek, což je velmi důležité. Navíc navrhla, abychom chodily každý měsíc na kontrolu. Jestli prý chci, můžu se k ní klidně přihlásit taky, není jenom dětská gynekoložka. Když jsem viděla Leničky rozzářený obličej, okamžitě jsem souhlasila. A jsem šťastná, že jí nebudu muset v puberě shánět gynekologa, a moje lenička nebude muset překonávat strach z roztáhnutí nohou před cizím člověkem, to je podle mého obrovská výhoda....                           Za paní doktorku jsem moc ráda, a za tuto péči si klidně trochu  připlatím.

Očima Lékařky

Dnes ke mě do ordinace přišla maminka se 4letou holčičkou, která moc plakala a maminka byla taky celá vystrašená. Nakonec se mi mamču podařilo přesvědčit, aby počkala v čekárněm a vzala jsem si plačící Leničku dovnitř. Když navíc zjistila, že je maminka pryč, neměla daleko k histerickému řevu. Ale ten se naštěstí nedostavil, protože jsem rychle vytáhla ze šuplíku bonbony. Lenička se pomalu uklidnila alespoň tak, abych slyšela vlastního slova. Pomalu, klidným hlasem jsem jí opatrně začala vystvětlovat, co jí čeká, a přitom jsem jí stále oblímala a hladila po vláskách, které měla celé spocené.  Nedovolila si se ani pohnout, ale za chvilku se trochu víc uvolnila a vypravila ze sebe, že to nechce a že chce maminku. Takže když nevyšel plán A, nasadila jsem plán B, protože Lenička začala už zase fňukat.

Začala jsem předstírat, že taky pláču, a holčička okamžitě přestala, pomalu jsem tichým hlasem začala mluvit a mluvila jsem tak dlouho, že už mi to přišlo jako hodina. Když už jsem byla v koncích a asi stokrát jsem řekla, že když si vysvlékne kalhoty, tak jí neublížím a nebude to vůbec bolet, tak se holčička z ničeho nic postavila a začala si pomalu svlékat kalhoty. Předstírala jsem, že něco píšu, a že to nevidím. Lenička si po chvilce zaváhání sundala i kalhotky, přišla ke mě a sama mě chytila za ruku. Okamžitě jsem jí odvedla k dětskému lehátku, vedle kterého bylo sice gynekologické křeslo, ale na které byla samozřejmě jěště moc malá. Schválně jsem se jí zeptala, kde se na ní můžu podívat, a ona si vybrala lehátko s krtečkem.

Když ale měla vylézt nahoru, začala se zase trochu lepat, a když jsem jí požádala, aby trochu roztáhla nohy, rozbrečela se naplno. Okamžitě jsem jí posadila a houpala jí nahou v klíně, pořád jsem s ní tiše mluvila o všem možným, ale vlastně o ničem. Po chvilce se Lenička uklidnila, sama si lehla a nenuceně roztáhla nohy, vypadala uvoněně a beze strachu. Nepřestávala jsem mluvit a pomalu jí prohmatávala. Malé stydké pysky neměla srostlé, měla na nich pouze nepatrnou blanku, kterou jsem rukou během vteřinky odstranila. Trochu sebou škubla a ustrašeně se na mě podívala, nohy však k sobě nedala. Zeptala jsem se jí jestli si chce odpočinout a ujistila jsem jí, že teď už to vůbec bolet nebude. Očividně mi věřila. Sama se posadila a řekla, jestli dostane bonbon. Řekla jsem, že si ho zaslouží a podala jí celou misku, ať si vybere. Chvilku tak seděla a cucala bonbony, potom mě sama chytla za ruku a usmála se. Zahřálo mě to u srdce. Když už jsem se bála, že si znovu nelehne, a sama jsem to říkat nechtěla, aby se nevylekala, Lenička se sama položila a nenuceně roztáhla nohy.

Opatrně jsem jí znovu prohmatala, teď už bezvýznamně, jen aby si znovu zvykla na mojí přítomnost. Chtěla jsem jí strčit jeden prst do pochvy, ona mi naprosto důvěřovala a dala nohy ještě víc od sebe. Povedlo se mi zavést celý prst, protože byla maximálně uvolněná. Ten pocit jí trochu zaskočil, ale vydržela a ani se nepohnula. Chtěla jsem toho využít a přinesla jsem malé poševní zrcadlo, to nejmenší, co jsem měla. Když Lenička uviděla lesklý kov, dala nohy k sobě, ale zůstala v klidu ležet. Nevinně se zeptala, co to je.  Pomohla jsem jí se posadit a snažila jsem se jí co nejpodrobněji vysvětlit, co se s tím nástrojem dělá. Čekala jsem na její reakci a Lenička mě opět překvapila.

Sama vstala a vylezla na gynekologické křeslo, protože jí na krtečkovi bolely nohy, a taky už je prý ''velká holka, jako maminka''. Držáky na nohy jsem dala tak k sobě, jak to jenom šlo, ale Lenička sama ještě víc roztáhla nohy, už se vůbec nebála, dokonce málem usnula. Nabídla jsem jí, že klidně může zavřít oči, ale odmítla, chtěla na všechno vidět. Když jsem jí řekla, že kdyby to začalo bolet, musím mi to říct, trochu se zachvěla. Ujistila jsem jí, že jestli to bude bolet, tak okamžitě přestanu. Pohladila jsem jí po hlavičce a snažila se šetrně nástroj dostat dovnitř. Lenička vůbec neuhýbala, jak jsem předpokládala, naopak se snažila spolupracovat. Bála jsem se, abych jí neporanila, takže když bylo zrcadlo asi v jedné polovině, rozmyslela jsem si to a začala ho pomalu vyndavat. Lenička však sebou nečekaně škubla a přirazila tak šikovně, že do ní zrcadlo zajelo skoro celé. Už jsem jen trošku zatlačila a Lenička prohlásila: ''Ještě že jsem ti pomohla, jinak bychom tady byly do rána''. Srdečně jsem se tomu zasmála, v rychlosti jí udělala stěry, přičemž se strašně smála, protožeto prý 'lochtá' a nakonec se zeptala, jestli může ještě někdy přijít. Tím jsem byla velmi potěšená a považovala jsem to za úspěch. Radostně jsem odpověděla, že jestli její maminka bude souhlasit, tak sem Lenička půjde ještě mnohokrát, z čehož měla dokonce myslím i radost. Její mamince jsem všechno vysvětlila a objednala Leničku za měsíc na kontrolu, přičemž se u mě obě zaregistrovaly.

Za Leničku jsem moc ráda a doufám, že poroste společně s mojí ordinací. Díky Bože za tuhle práci.